Pátek 13. prosinec 2019
Svátek má Lucie

Lubenec - Výprasky do omdlení, drsná práce potmě v dolech, tuberkulóza, zavřené ženy s dětmi… Bývalý politický vězeň Jaroslav Cibulka, který dnes žije na Karlovarsku, v Lubenci vyprávěl, čím prošel v uranových lágrech a nejstrašnějších vězeních. Na některé otázky dodnes nemá odpovědi, přesto na něj chodí studenti i opakovaně. „Chtěl jsem do SSSR, protože tam je blahobyt,“ dělal si srandu z bachaře, a doplatil na to…

Na Táborsku bývala rodiny Cibulků známá. „Soudruzi nám nedali nikdy pokoj. Otec měl malou živnost, byli jsme hodně vidět. Když přišli komunisti, tak živnost skončila a začli jsme mít potíže: Jako živnostenská rodina jsme byli automaticky nepřátelé,“ zahájil své páteční podvečerní povídání bývalý řecko-římský zápasník, který byl v padesátých letech následně odsouzen na 22 let k práci v uranových lágrech. Prošel tábory jako Barbora na Jáchymovsku nebo Bytíz na Příbramsku, odkud se pokusil uprchnout v ukradeném náklaďáku, načež byl odeslán do nejtěžšího vězení té doby – Leopoldova.

Osmaosmdesátiletého pána, který vyrostl v Táboře, pozval spolek SOS Lubenec. „Myslím, že půjde vůbec o nejvzácnější přednášku,“ vyjádřila se pedagožka a členka spolku Marcela Svejkovská, když prozradila, kdo tentokrát do místní knihovny dorazí. „Já si ho velmi vážím, a když si vyslechnete, čím prošel, tak určitě pochopíte proč. Dneska tady s námi sedí i dva studenti, kteří za ním přijeli znova, což svědčí o tom, že jeho příběh stojí za to,“ dodala.

Rozvraceč mezi námi

V roce 1951 byl zatčen pro účast v protikomunistické odbojové skupině. „Vyrůstal jsem v prostředí, které bylo proti komunistům. Po 48. roce vznikala spousta takových organizací. Naše skupina tvořila devět členů. Od dvacetiletých až do důchodového věku. V čem spočívala naše činnost? Komunistická strana si tehdy vytvořila svou armádu - dneska je znáte jako milice. Tak jsme si říkali, že máme právo se také ozbrojit. Další činnost byla narušovat ty jejich agitační plakáty a podobně,“ začíná odkrývat, za jakou „závadnou aktivitu“ se dostal za mříže.

Jeden z členů skupinu udal. „My jsme totiž o jeho minulosti nic nevěděli a potom jsme zjistili, že byl spolupracovníkem vojenské zpravodajské služby, dělal tam donašeče. Dozvěděl jsem se, že dělal v Německu špiona,“ vysvětluje.

I ženy s dětmi za mřížemi?

Vyšetřující vazba byla stresující proto, že člověk když je zavřený v jedné místnosti, soustředí se na to, co se děje venku. „Byly tam zavřené i ženy, a to i s dětmi. Tam slyšíte ten pláč a křik….“ Pak jej předali do soudní vazby, kde pobyl i několik měsíců. „Několik dní jsme byli na samotkách každý zvlášť. Potom nás vzali k výslechu a tam mi oznámili, že budu mít v únoru soud, což bylo asi za měsíc. Předložili nám výpovědi, protokoly, a museli jsme je študovat,“ popisuje, co prý probíhalo několik dní. „Pořád nám vykládali, že nás odsoudí, že dostaneme provaz,“ říká.

V den soudu je Státní bezpečnost vzala ze samotek, svázali všechny a Stb je vozila k soudu v Soběslavi v kulturním domě. „Představte si, že jsme neměli žádnou možnost, že bychom se poradili s advokátem nebo si mohli připravit nějakou obhajobu. To prostě neexistovalo.

Na Stb se tenkrát nevztahovaly žádné zákony. Oni prostě dělali, co se jim hodilo,“ komentuje tehdejší justici.

Soudce se ptal a rovnou si odpověděl

Poprvé svého právníka viděl asi půl hodiny před soudem . „´Potěšil mě´ tím, že to se mnou vypadá špatně a že musím mluvit podle protokolu,“ prozradil, jak vypadala tehdy představa hájení vězně.

Soud probíhal tak, že prokutátor Čížek vždycky nadhodil nějakou otázku. „Vy byste třeba likvidovali vagóny, že byste tam sypali do ložisek nějaké piliny,“ tázal se hypoteticky například a zapisovatelka to zapisovala. „On si hned odpověděl, že ano. Já tam toho moc nenamluvil, neměl jsem ani moc příležitost…,“ dodává Cibulka.

A výsledek soudu? První muž dostal doživotí. „Asi jen proto, že tam zešílel. U soudu nevěděl ani, kde je. Pak jsme následovali my, mně bylo 20 let a kolegovi taky, ten hlavní byl v důchodu. Dostal jsem 22 let vězení. Po soudě nás odvezli na Stb a vrátili nás do soudní vazby. Už to, že k soudu vás eskortuje Stb, je protizákonné. To měla provádět stráž od soudu,“ poukazuje.

0311cibulka2

Z návratu mezi ostatní si pamatuje historku, jak se se ho ptali na cele, kolik dostal. Řekl, že dvaadvacet. „To lehce odsedíš,“ zněla reakce. „Ne měsíců, ale 22 let!“ musel je vyvést z omylu.

A tehdy začalo táhlé putování pro „kriminálech“. Stb je eskortovala nejprve do Kartouzy. Pak Mírov. „Tam se dostat do korekce, znamenalo chytit tuberkulózu. Lidi by se tam báli i vejít. Šlo o starý hrad, okna - jen střílna. Zdi třímetrové. Na zemi cihly a kanály, kde tekla pořád voda, pobíhaly tam myši. Hrozné prostředí...,“ ještě dnes mu jde mráz po zádech.

Z Mírova poté vybírali na transport do Jáchymovských dolů. On byl přiřazen na Barboru.

Horníkem za tři dny

Druhý den šel na šachtu do práce. „Prostě jsem fáral. Měl jsem tři dny na zaučení. Třetí den jsem prostě musel vzít vrtačku a navrtávat díry. Takže jsem už byl vyškolený horník,“ poukazuje, jak rychle se vězeň stane uranovým havířem.
„A to si představte, jediné, co jsme měli na sobě, byly fáračky. To byla kombinéza pogumovaná, a holinky. Na hlavě jsme měli kožený klobouk, takovou kšiltovku.

Světla tam samozřejmě nejsou. Pouze u klece, kde je výtah, se rozsvítilo. Měli jsme kahany, karbidky. Máme ještě jednu takovou chudinku dochovanou na Věži smrti. No, a když vám na cestě zhaslo, prostě jste šel potmě. A takhle jsme na šachtě prováděli hornickou práci….“ popisuje.

Po čase měl zvýšenou teplotu a záchvaty kašle. „Když jsem se konečně dostal k doktorovi, který tam docházel, ten se na mě od dveří podíval a už věděl, co mi je - tubera,“ vyslechl si nemilou zprávu. Na posteli totiž před ním spal vězeň, kterého odvezli s otevřenou tuberkulozou. Léčení probíhalo tak, že dostal jednu kalciovou injekci, a byl vyléčen a šel zas dobývat rudu.

(Ne)vydařený útěk

V květnu 1953 se organizoval transport a odvezli ho na Příbram do pracovního tábora Bytíz. Jednou na noční směně došlo k poruše klece, tedy výtahu, který sjíždí s pracanty dolů do šachty. Kolegové zdola nejdřív museli vylézt po žebříkách nahoru. „Když na nás měla přijít řada lézt dolů, řikám si, kde mám ty dva kolegy. Popošel jsem trochu k lampárně a ten jeden tam stál. A on: ´Jedeš s námi?´ To bylo rozhodnutí. Mezitím už ten druhý vyjížděl s malým nákladním autem, řidič tam asi nechal klíče. Jel směrem na bránu a my tam za jízdy naskakovali, já jako poslední. Jen jsem zavřel dveře, už jsme byli v bráně, kterou jsme prorazili,“ popisuje podrobně moment, kdy mu svitla naděje na svobodu.



„Dozorce asi v prvním okamžiku nevěděl, o co se jedná. Až když jsme ho přejeli, tak mu došlo, že utíkají muklové a začal po nás střílet. Jakmile vystřelil, začali střílet i ti z věže. Museli jsme kus jet kolem lágru, kolem střílny – pálili do nás, co to šlo. Později kolegové na autě napočítali asi 70 průstřelů, ale přitom nikdo z nás nebyl zraněný!“ dodává téměř neuvěřitelnou informaci.

Jak kulky narážely do plechu, dobře vnímal. „Nevnímáte ale, že by vás mohli zastřelit. To je takový moment ve stresu, kdy prostě konáte všechno automaticky,“ dodává, co se v člověku v takové chvíli dělo.

Cynismus: „Chtěl jsem do SSSR, protože tam je blahobyt“

Jenže nakonec byli po několika dnech dopadeni. Jeden z policistů se mu snažil domluvit, kam prý se snaží utíkat, když stejně nemají šanci. „Přestalo mě to už bavit, tak říkám: Já chtěl utíkat do Sovětského svazu, protože tam je blahobyt… Mlátil mě tak dlouho, dokud jsem neomdlel,“ vzpomíná, dnes už s jízlivým úsměvem.

Ví, že za celou tu rebelskou odvahu s útěkem mohl klidně skončit zastřelen, ale nestalo se. Za útěk dostal „jen“ přidané ještě dva roky vězení navíc. Podobných „záhad“, které jsou mu dodnes nejasné, zažil pak ještě několik.

Jeho putování pokračovalo přes Klatovy, Cheb až do vyhlášeného slovenského Leopoldova. Tam se dopustil další rebélie, když spolkl moták, který měl tajně komusi předat. Bylo divné, že v „korekci“ ho pak nechali bez tradičního „domlouvání“. Jednoho dnes byl přemístěn na uzavřené oddělení ministerstva vnitra. „Tam se dostávali hlavní představení klášterů, politici, vyšší šarže letců, nakonec i Gustáv Husák. Nikdo se neměl dozvědět, kdo tam je. Dodnes nevím, proč jsem tam byl umístěn. Ani přes Ústav pro studium totalitních režimů jsem to nezjistil. Oni byli vzdělaní, měli funkce, a to já nebyl,“ kroutí hlavou nad otazníkem, který už asi nikdy nerozluští.

Největší překvapení na něj ale teprve čekalo. V roce 1960 přišla velká prezidentská amnestie, ale on nedoufal, že by pro ni splňoval podmínky. Navíc i když se četla jména a jedni šli na jednu stranu, druzí na druhou, tak bachař mohl říci, že se vězeň nepolepšil. „Myslel jsem si, že jsem na straně těch, kteří se do civilu nedostanou. Nedělal jsem si naděje. Pak jsem byl překvapen, že jsem byl amnestován! Nikdo to neodůvodnil,“ popisuje okamžik, kdy si mohl ulevit, že se dostane ven.
„Ten pocit, když vidíte civilní lidi. Když vidíte ženy a děti, koukáte jak v Jiříkově vidění,“ popsal své první pocity, když ho po devíti letech věznění odvezli do Nitry, posadili na vlak a byl volný.

Nostalgie z publika: „Můj tatínek tam byl s vámi“

„Já jsem dcera politického vězně. Všechno, co jste vyprávěl, znám z vlastní zkušenosti. Tatínek byl i v Leopoldově v té době, kdy jste tam byl vy. To znamená, že jste se tam museli setkat,“ promluvila na konci besedy nostalgicky paní z publika a potvrdila pravdivost popsaných prožitků. „Já jsem sem nechtěla jít, protože se vždycky hrozně rozruším a jsem pak z toho špatná,“ podotkla s tím, že obdivuje, že se starý muž dokáže ke všemu takto vracet a předávat to lidem.

„Co prožil, je vzácné i těžké. A vypráví to hlavně dětem, a to je opravdu nejvíc,“ doplnila k tomu souhlasně Marcela Svejkovská, která ještě prozradila, že v publiku sedí minimálně dalších šest lidí, jejichž tátové, dědové či babičky byli v padesátých letech zavřeni.

Jaroslav Cibulka dnes žije v Dalovicích v Karlovarském kraji. Potkat ho v turistické sezóně můžete v Rudé věži smrti, kde mimo jiné pomáhá vyrábět vitríny a nemá problém vyprávět lidem, co se tehdy odehrávalo a co zažil.

  • AUTORKA TEXTU A FOTOGRAFIÍ: Lucie Bartoš

Aktuálně

Podnikání

Lidé

Co se chystá

Tipy na výlet

Zajímavosti

© 2012 - 2018 | E-mostecko.cz | Linelab.cz TOPlist

Webové stránky skupiny používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací