- Napsal Oldřich Hájek
Hora Svaté Kateřiny - „Druhá tvář ústavní výchovy" – to bylo diskusní fórum v Dětském domově v Hoře Svaté Kateřiny. Diskusní setkání se uskutečnilo 17. října pod záštitou Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a e-mostecko.cz bylo pozváno jako zástupce medií. Jako jediní Vám přinášíme reportáž z tohoto dne.
Dětský domov v Hoře Svaté Kateřiny hostil diskusní fórum. Foto: Jan Vraný
Iniciátorem akce byla poslankyně ČR Hana Aulická Jírovcová a ředitelka Dětského domova Hora Svaté Kateřiny Martina Stawiarzová. Tyto dvě dámy se rozhodly, že je třeba více mluvit o problematice ústavní výchovy, a to na mnoha úrovních a společně. Nový občanský zákon přinesl mnohé změny, které se však neblaze dotkly oblasti sociální výchovy a také dětských domovů.
A protože „hora nejde k Mohamedovi, ale Mohamed k hoře" rozhodly se pozvat na setkání lidi, kteří jsou zodpovědní za tvorbu našich zákonů. Svoji účast přislíbili kromě jiných také ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová – Tominová a ministr školství, mládeže a tělovýchovy Marcel Chládek. Bohužel tito dva se nakonec na setkání nedostavili. Proč asi, nechtějí snad slyšet zkušenosti těch, kteří řeší problematiku dětí, závislých na pomoci druhých? Neměli by právě oni chodit co nejvíce tzv. „do terénu"? „Mrzí mě, že se dnes nedostavili pozvaní ministři, jejichž resortů se daná problematika týká. Praxe takzvaně z terénu by jim jistě pomohla v prosazování dalších změn, které nový zákon potřebuje" uvedla Hana Aulická Jírovcová.
Přesto se však sešlo více než třicet lidí, z Ministerstva práce a sociálních věcí přijela Kateřina Šlesingerová, z krajského úřadu vedoucí oddělení sociální práce Karel Giampaoli, náměstek pro resort ochrany dětí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, předseda sociálního výboru Ústeckého kraje, dále poslanci ČR, zástupci okresních státních zastupitelství, okresních soudů, odboru školství, oddělení organizací a koncepcí, sociální kurátoři, pracovníci Orgánu sociálně právní ochrany dětí, sociální pracovníci, ředitelky Dětských domovů a také zástupkyně obecně prospěšné společnosti Dejme dětem šanci.
VIDEOREPORTÁŽ Z AKCE DRUHÁ TVÁŘ ÚSTAVNÍ VÝCHOVY
Videoreportáž z dětského domova v Hoře Svaté Kateřiny. Jan Vraný/e-mostecko.cz
Ředitelka hostitelského dětského domova Martina Stawiarzová mluvila o dětských domovech všeobecně, o důležitosti jejich činnosti, vyjádřila své znechucení nad vyjádřením článku, který byl nedávno zveřejněn v Mladé frontě dnes a ve kterém byly označeny dětské domovy všeobecně jako „ústavy". „Název ústav vyjadřuje rozdílný obsah, který odpovídá cílové skupině, pro kterou jsou zařízení zaměřená. Proto je třeba odlišovat ústavní zařízení a dětské domovy. Dětský domov je sice zařízením ústavní výchovy, ale poskytuje výchovu a péči dětem, které se ocitly ve špatné životní situaci."
A jak staré děti se v dětských domovech nacházejí? „V našem domově máme děti zpravidla od tří let věku, ale pokud se ve špatné situaci naleznou sourozenci, kde je jeden ze sourozenců mladší tří let, přijmeme je všechny dohromady. Jsme proti rozdělování dětí v příbuzenském vztahu. Dětem poskytujeme stabilní péči, která vychází z individuálních potřeb dítěte. V našem týmu pracovníků jsou lidé s vysokoškolským vzděláním se speciální pedagogikou. Což je velmi nutné, protože naše děti mají špatné, traumatizující zkušenosti ze svých rodin a musí se s nimi individuálně pracovat," uvedla Martina Stawiarzová.
Přítomní se dále bavili o zrušení možnosti umístit problémové dítě nejdříve do diagnostického ústavu, kde se s dítětem pracovalo a ono pak bylo na pobyt v dětském domově připraveno. Dnes je problémové dítě zařazeno do pracovní skupiny dětí v dětském domově, do kterých jsou děti v dětských domovech rozděleny. Ve skupině je maximálně osm dětí a mezi těmito osmi dětmi může být maximálně jedno problémové dítě, se kterým se pracuje. Ředitelky dětských domovů všeobecně chválily spolupráci s pracovníky Orgánu sociálně právní ochrany dětí, kteří jim v práci s problémovými dětmi velmi pomáhají.
A proč se děti do dětského domova dostávají?
Rozhodně to není kvůli špatné finanční situaci v rodině, jak se většina veřejnosti domnívá. Bohužel jsou to děti rodičů závislých na drogách, děti týrané, děti dlouhodobě zanedbávané, děti rodičů ve výkonu trestu. Jsou to děti, v jejichž kůži by nikdo z nás nechtěl být. Nemají rozvinuté učení, mají zpožděné mentální schopnosti a je třeba rozvíjet jejich kognitivní schopnosti. Téměř každé dítě, které se do dětského domova dostane, potřebuje individuální přístup a individuální plán vzdělávání. U starších dětí už se může jednat o záškoláctví, trestní činnost, drogové závislosti. Pro pracovníky dětských domovů je práce s těmito dětmi vždy práce na dlouhý čas. Dítě je potřeba nakonec také připravit na život a vybavit je takovými kompetencemi aby odchod z dětského domova a vstup do samostatného života zvládlo.
A co dál? Dítě je plnoleté, má za sebou trýznivé zkušenosti ze svých rodin, péči pracovníků dětského domova, ale je skutečně na život připraveno? Může říci rodič, který svému dítěti věnoval plnou péči a umožnil mu zdravý vývoj a možnost vzdělávat se, že je ono na život připraveno? Určitě bude ještě nějakou dobu podporu svých rodičů potřebovat. A jak je to s dětmi, které vyrostly v dětském domově? Kde naleznou podporu oni? Některé mají možnost se do dětského domova vracet a to aspoň po dobu než dostudují. Poté se ale už musí starat samy. Proto vznikají Domy na půl cesty, které mají pomoci dětem s dětských domovů ulehčit jejich úplné osamostatnění. Podle slov pana Giampaoliho je snaha Ústeckého kraje budovat také tzv. „startovací byty". „Je důležité, aby participující subjekty spolu spolupracovaly, sociální služby je potřeba nastartovat k potřebám klientů," uvedl Karel Giampaoli. Hlavními ministerstvy řešícími tuto problematiku jsou Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo vnitra.
Bohužel jak se mění vlády, tak se mění také lidé na těchto ministerstvech a mění se jejich postoj k danému tématu. „Na Ministerstvu práce a sociálních věcí došlo k personálním změnám. Během půl roku se hodně změnilo a vzájemnou spolupráci jsme nastolili v červnu letošního roku. Vždy je všechno o lidech. Pravda je, že když jsem přišla na ministerstvo, nebylo na čem stavět, skutečně tam spolupráce nebyla. A další důležitou skutečností je, že je potřeba pracovat v terénu," řekla Kateřina Šlesingerová. „A my se budeme těšit, že tu spolupráci pocítíme," odpověděla Martina Stawiarzová.
Pěstounská péče rozpoutala diskuzi
Dalším tématem byla profesionální pěstounská péče, nový institut, který u přítomných rozpoutal velkou diskuzi. Přítomní probírali skutečnost, že díky profesionální pěstounské péči může dítě do dočasné profesionální pěstounské péče získat každý, kdo si o to požádá. Jediné, co proto musí udělat, je podat svůj požadavek na OSPOD, projít úspěšně testy a projít krátkodobým školením, trvajícím pouze pár desítek hodin. Takovému člověku je pak předáno dítě, které potřebuje speciální pomoc školených lidí a od profesionálního pěstouna se mu této pomoci nemusí dostat. Uvědomme si, že tento institut vznikl hlavně z důvodu postupně z dětských domovů dostat všechny děti do pěstounských rodin. To znamená, že děti, které prošly určitými traumaty, díky nimž byly do dětských domovů umístěny, se najednou ocitnou mnohdy i proti své vůli u pěstounů, kteří nemají žádné pedagogické vzdělání, natož speciální a nemají ani žádné zkušenosti, maximálně možná mají zkušenost s výchovou jejich vlastních dětí. Jak se tito noví pěstouni budou k dětem v profesionální pěstounské péči chovat? Nevzniknou v naší zemi v těchto pěstounských rodinách scénáře s béčkových amerických filmů, kde se z pěstounů vyklubali pedofilové, násilníci, ignoranté nebo lidi, kterým vlastně o dítě nejde, ale jde jim hlavně o přivýdělek? Jediným kontrolním orgánem je pouze dohled pracovníků OSPODu, což nestačí. Dalším problémem se jeví také to, že se může jednat pouze o přechodnou záležitost, dítě v profesionální pěstounské péči nenajde žádnou stabilitu. Pouze profesionální pěstoun rozhoduje o tom, jak dlouho u něj dítě zůstane. Pokud mu dítě nevyhovuje, je předáno dalším pěstounům. Dítě tak může putovat z rodiny do rodiny, a co to s ním asi udělá? Profesionální pěstouni jsou také nabádáni, aby s dítětem zbytečně nevytvářeli citové vazby. Proboha, nepotřebuje snad každé dítě hlavně cit a lásku? Není to ta nejdůležitější věc, kterou dítě bez rodiny postrádá? A protože je celkem jednoduché si obstarat statut profesionálního pěstouna, začínají se objevovat nabídky na internetu typu „Hledáte práci? Staňte se profesionálním pěstounem." nebo „Přemýšlíte o změně práce? Co takhle stát se rodičem z povolání?" A jak ukazuje praxe, naši „vychytralí" občané, kteří žijí v naší zemi hlavně ze sociálních dávek, si už také této možnosti „přivýdělku" všimli a začali se o profesionální pěstounství hlásit. Stává se, že jsou to i matky, které své dítě v dětském domově mají umístěno nebo třeba prarodiče dětí z dětského domova, kteří žijí se svými dětmi ve společné domácnosti. Pan Giampaoli uvedl: „objevily se již příklady, kdy nabídku profesionální pěstounské péče dostávají uchazeči o zaměstnání na některých úřadech práce v našem kraji".
Autorem novely zákona o sociálně právní ochraně dětí je bývalý státní úředník Miloslav Macela. Bylo nutné díky tomuto zákonu proškolit 1 900 pracovníků OSPODu. Některá tato školení pak sám vedl pro soukromé firmy a nechal si za to zaplatit (zdroj www.idnes.cz ). Popudem pro jeho aktivitu v této oblasti byla zřejmě možnost využít dotací ze severských zemí, hlavně z Norska, které profesionální pěstounství v Evropě podporuje. Tento systém ale v naší zemi nemá žádnou tradici oproti tradičním dětským domovům a Česká republika má jeden z nejvyspělejších systémů výchovy dětí v dětských domovech ve světě. Děti z dětských domovů dostávají odbornou péči a novou šanci na lepší život. Děti jsou naším darem, který si musíme chránit. V nich je vložena budoucnost naší země a proto je třeba jim dát možnost dobře vyrůstat a dobře se začlenit do života. Na rozdíl tomu současný systém profesionálního pěstounství může napomoci vychovávat poškozené lidi, se kterými bude mít náš stát v budoucnu problémy. A to je nutné změnit.
"Dejme dětem šanci" se představuje
Posledním programem diskusního setkání bylo představení obecně prospěšné společnosti Dejme dětem šanci, o jejíž činnosti mluvila koordinátorka projektu „Pomoz mi do života..." Ditta Pospíchalová. Dejme dětem šanci poskytuje komplexní pomoc dětem a mladým lidem z dětských domovů, zejména v posledních letech pobytu dětí v dětském domově, při jeho opouštění a v začátcích jejich samostatného života a s Dětským domovem Hora Svaté Kateřiny úzce spolupracuje. „Když jsme před čtyřmi roky začínali a navštívili jsme první dětské domovy a nabízeli jim spolupráci, dívali se na nás skepticky. Říkali si - zase nějaký grant, který za dva roky skončí. Jsme moc rádi, že jsme si získali jejich důvěru a že již vidí naše pozitivní výsledky," uvedla Dita Pospíchalová, která přítomné obeznámila se čtyřmi základními projekty této o.p.s. První projektem je „Podporuj mě..." aneb adopce „na blízko" , jehož cílem je naspořit dítěti formou měsíčních příspěvků určitou částku, která mu bude k dispozici až po opuštění dětského domova a pomůže mu překlenout tuto nesnadnou etapu jeho života. „Najdi si mě ..." zase usnadňuje co největšímu počtu dětí úspěšné začlenění do společnosti po opuštění dětského domova formou doprovázení dospívajících dětí vyrůstajících v dětských domovech na jejich cestě k samostatnému životu. Projekt „Přál(a) bych si ..." chce umožnit dětem vyrůstajícím v dětských domovech věnovat se svým zálibám a trávit smysluplně svůj volný čas. Podpořit tyto děti na cestě za jejich snem, pomoci jim zvýšit šanci na uplatnění ve vybraném oboru a na jejich úspěšné začlenění do společnosti. „Pomoz mi do života ..." má usnadnit dětem start do samostatného života. Projekt je zaměřen zejména na mladé lidi opouštějící dětské domovy po dosažení plnoletosti nebo po dokončení studia, ale nabízí rovněž podporu při studiu a přípravě na budoucí povolání. K 31. 12. 2013 bylo ve stálých projektech organizace zapojeno 223 dětí. Celková částka poskytnutá na přímou podporu dětí činila v roce 2013 2822711 korun. Více se dozvíte na www.dejmedetemsanci.cz, kde také zjistíte, jak se můžete do projektů zapojit i Vy.
Pozitivní na tomto setkání na Hoře Svaté Kateřiny je ochota přítomných danou problematiku řešit. Všichni si také shodně stěžovali na některá média. Média vytvářejí veřejné mínění a tady některá poškodila pohled na dětské domovy. Aniž by znali problematiku dětských domovů hlouběji, neváhají psát nepravdivé informace, které ovlivňují veřejnost. Právě v médiích se objevila informace, že se dětské domovy budou všeobecně rušit. A ty a také neziskové organizace, které s dětskými domovy úzce spolupracují, přišly o nemalé obnosy svých sponzorů. Nikdo nemá zájem přispívat na něco, co končí.
Naše redakce se proto rozhodla přinášet pravdivé a podložené informace z této oblasti. Doufáme, že tím snad také trochu pomůžeme dětem, které neměly na začátku svého života moc štěstí a ukážeme všem, že i média můžou být objektivní.
Některé údaje a statistická číslas zdrojů MPSV za rok 2013:
Počet pracovníků OSPOD, kteří mají zajistit výkon sociálně právní ochrany dětí - 2107, z toho kurátorů pro mládež 645.
Počet podaných žádostí o zprostředkování náhradní rodinné péče – na osvojení – 626, a pěstounskou péči – 1756
Počet dětí v pěstounské péči – 13314
Podíl počtu dětí v pěstounské péči na celkovém počtu dětí mimo vlastní rodinu – zatímco v roce 2006 bylo 46 % dětí v náhradních rodinách, v roce 2012 tento podíl stoupl na 57%. Za rok 2013 ještě nejsou k dispozici údaje ocelkovém počtu dětí v ústavní péči, očekáváme však další nárůst podílu dětí v náhradní rodinné péči.
Počet dětí v ústavní péči – 8428 (Dlouhodobý trend nárůstu tohoto počtu skončil v roce 2009, od kdy se postupně počet dětí umisťovaných v těchto zařízeních snižuje.)
Počet dětí v DD, DDŠ, VÚ, DDÚ a KÚ – v roce 2012 byl počet těchto dětí pod 8400, zatím nejsou údaje za rok 2013 k dispozici, ale je očekáván další pokles těchto dětí vzhledem k využívání pěstounské péče na přechodnou dobu pro tuto skupinu dětí.
Počet dětí v DOZP – domovy pro osoby se zdravotním postižením, také přijímají nezletilé děti. Je v zájmu děti se zdravotním znevýhodněním být integrovány do prostředí co nejvíce blízkému životu v komunitě. Proto je vítán pokles počtu dětí umisťovaných v těchto zařízeních.
Počet dětí v zařízeních vyžadující okamžitou pomoc - 1088
Nejčastější omyly a mýty o dětech z dětských domovů
1. V dětských domovech žijí většinou sirotci
Oboustranných sirotků je v dětských domovech jako šafránu. Naprostá většina dětí dokonce udržuje, i když často velmi sporadický, kontakt se svými biologickými rodiči, kteří však nejsou schopni či ochotni se o dítě starat. Dětem se v biologických rodinách nedostává řádné výchovy, v naprosté většině případů vládne v těchto rodinách naprostá anarchie, nikdo nemá žádné povinnosti, pro děti neexistují žádné běžné vzorce chování. Rodiče dětem nejsou schopni zajistit potřebné materiální zázemí, ani duševní podporu. V některých případech rodiče dokonce své děti týrají či zneužívají. V případě, že roli rodičů neplnících svoje rodičovské povinnosti nemůže zastoupit širší rodina a nenabízí se možnost náhradní rodinné péče, pak přichází ke slovu nařízení ústavní výchovy. Naprostá většina dětí žijících v dětských domovech byla z biologických rodin soudně odebrána.
2. Dětské domovy jsou zařízení internátního typu, kde děti žijí ve společných prostorách s minimem soukromí
V ČR máme dětské domovy rodinného typu. Co to znamená v praxi? Děti jsou rozděleny do rodinných skupin, tzv. „rodinek". Každá rodinka může být maximálně osmičlenná. V rodince jsou děti obou pohlaví a různého věku, důraz se klade na zachování sourozeneckých skupin. Každá rodinka má v rámci dětského domova a často dokonce mimo areál dětského domova svoji samostatnou bytovou jednotku, která obvykle sestává ze tří dětských pokojů, pokoje tet (strejdů) společného obývacího pokoje, kuchyně s jídelnou a sociálního zařízení. Jedná se prakticky o byt 4-5+1. Každá rodinka má své kmenové tety a strejdy, které se o děti starají. Rodinka je většinou co do obslužnosti samostatná jednotka, která si hospodaří s přiděleným rozpočtem. V rámci rodinky si děti samy či s pomocí tet perou prádlo a v menší či větší míře zajišťují stravování. Některé rodinky obývají standardní byty integrované v běžné zástavbě. V těchto případech se chod rodinné skupiny po praktické stránce příliš neliší od chodu vícečlenné rodiny s tím rozdílem, že roli rodiče(ů) suplují stálí vychovatelé.
3. Děti v dětských domovech nevědí, jak vypadá neoloupaná brambora a bochník chleba
Toto je asi nejzažitější mýtus vůbec. Děti ve všech dětských domovech se alespoň částečně podílejí na nákupech a vaření v rámci svých rodinných skupin. Někde si na rodinkách vaří jen o víkendech, někde každý večer, v některých dětských domovech byly dokonce společné jídelny zcela zrušeny. Naprostá většina dětí je zapojena do společných nákupů. Problém nastává u dětských domovů v menších městech, kde díky nedostatku konkurence jsou většinou ceny v místních obchodech vyšší než ve velkých městech. V těchto případech domovy často řeší z finančních důvodů nákupy hromadně v městských supermarketech či velkoobchodech.
4. V dětských domovech žije většina Romů
Ani tato domněnka se nezakládá na pravdě. Percentuelní podíl romské populace je řádově do 30%. Samozřejmě se liší podle regionu, ale děti majoritního etnika jednoznačně převažují.
5. Děti v dětských domovech jsou chudáci, kteří s vděkem přijmou cokoliv
Úroveň jednotlivých dětských domovů se liší, ale obecně lze říci, že po materiální stránce děti v dětských domovech nestrádají. Dětské pokoje sdílejí většinou 2, maximálně 3 děti, není výjimkou, že starší děti, zejména studenti mají svůj vlastní pokoj. Většina dětí je slušně a poměrně moderně oblečena, což neznamená, že mají oblečení podle poslední módy. Většinu věcí dostávají děti přidělenu bez možnosti vlastního výběru, ale to se také velice liší domov od domova. Svoji roli pochopitelně hraje lokace dětského domova a s tím spojená jeho atraktivita pro sponzory. Obecně se dá říci, že úroveň v dětských domovech je srovnatelná s běžnými domácnostmi. Rozhodně v dětských domovech nečekají na staré, často roztrhané oblečení a špinavé či rozbité hračky, které lidé často do domovů vozí v domnění, že děti alespoň takto potěší
6. Děti v dětských domovech jsou rozmazlení „fracci", kteří vlastně nic nepotřebují
Přesto, že je materiální vybavení většiny domovů na velice slušné úrovni, neznamená to, že děti nic nepotřebují. Průběžně je jim pořizováno oblečení, hračky a ostatní výbava podle aktuálních potřeb, ale málokdy si mohou vybrat, co opravdu samy chtějí. Často slýcháme podobná tvrzení jako: „Potkali jsme děti z děcáku a všechny měly teplákové soupravy „Adidas", těm nic nechybí". Nenechte se mýlit! Pokud děti mají značkové oblečení, většinou to znamená, že se nějaký sponzor rozhodl konkrétní dětský domov obdarovat. Často ovšem děti nafasují sice značkovou věc, ale takovou,
o kterou třeba vůbec nestály, v barvě která se jim nelíbí a mnohdy v jiné velikosti, než by optimálně potřebovaly. Vše vždy není tak, jak to může vypadat.
Bylo by velice hloupé, dětem, které musí své dětství trávit v dětských domovech, závidět dobrou životní úroveň a materiální vybavení. Většina dětí by určitě dala přednost tomu, vyrůstat se svými rodiči, kteří by se o ně starali a měli je rádi. Toto není cesta, kterou si samy vybraly a nemají ani žádnou možnost svoji situaci ovlivnit.
7. Největší radost dětem v dětských domovech udělají „plyšáci"
Plyšové hračky, tzv. „plyšáci", jsou strašákem všech dětských domovů. Většina domovů má tolik plyšových hraček, že by je mohla prodávat. Věková hranice dětí přicházejících do dětských domovů se stále zvyšuje, takže se nesmíte divit, že když přivezete do domova, kde je nejmladšímu dítěti 14 let dva pytle plyšáků, nikdo váš altruismus náležitě neocení.
Dobrá rada: Chcete-li někomu účinně pomoci, není lepší cesta, než se ho zeptat, co opravdu potřebuje.
Nevyžádaná pomoc většinou přinese velké zklamání oběma stranám. Potřebným nepomůže a dárce bude zklamán, protože se mu nedostane náležitého ocenění jeho pomoci.
8. O děti v dětských domovech se starají pouze ženy
Je pravda, že muži jsou obecně v „pedagogickém světě" nedostatkové zboží. V každém dětském domově ale pár strýčků najdeme. V poměrně velkém počtu domovů jsou muži i na pozici ředitele. Známe dokonce domovy, kde mají „strejdu" na každé rodince. Možná při percentuelním srovnání, kolik dětí vyrůstá v běžných rodinách pouze s matkou, nebude ten rozdíl mužského zastoupení ve výchově tak alarmující. To samozřejmě neznamená, že muži obecně nechybí, ať už v dětských domovech, tak v rodinách. Pro všechny děti je vhodné mít možnost pozorovat a rozlišovat vzorce ženského i mužského chování.
9. Děti žijí v dětských domovech od narození až do dospělosti
Takových dětí je v dětských domovech naprosté minimum. Velké procento dětí z kojeneckých ústavů se daří umisťovat zpět do svých biologických rodin či do rodin pěstounů. Věková hranice dětí, přicházejících do dětských domovů rok od roku stoupá. Průměrná doba pobytu dítěte v dětském domově jsou 4 roky!
Překvapí vás, že některé děti přicházejí do dětského domova na vlastní žádost. Obvykle se jedná o děti starší, které si uvědomují, že se o ně jejich rodiče nedokážou náležitě postarat, zajistit jim základní životní potřeby, natož podmínky ke studiu. Takové děti se pak samy obrátí na sociální pracovnice a zažádají si o umístění do dětského domova, protože si uvědomují, že tam jim toto zázemí bude poskytnuto a budou moci dostudovat.
10. Děti v dětských domovech čekající plačící u plotu, až si pro ně někdo přijde
Spolupracujeme již s 28 dětskými domovy ve všech krajích České republiky a plačící děti u plotu jsme zatím neviděli ani v jednom z nich. O děti je ze strany tet a strýčků většinou dobře postaráno, což neznamená, že děti psychicky nestrádají. Většina z nich touží po životě v rodinách, ale ve valné většině se svými biologickými rodiči, kteří se ale o ně náležitě nestarají a jejichž prostřednictvím se dětem dostává opakovaného zklamání a odmítání. Děti si bohužel často své rodiče idealizují, což je forma přirozené obrany organizmu. Je pro ně „jednodušší" hledat omluvy a různá zdůvodnění situace, než si připustit, že je vlastní rodiče vlastně nechtějí. Starší děti většinou vůbec netouží po trvalém začlenění do náhradní rodiny. Nechtějí opouštět prostředí, na které jsou již zvyklé, nechtějí přijít o své kamarády a v neposlední řadě mají obavu, že tím své biologické rodiče zraní.
Obecně se dá říci, že se dětem v dětských domovech rozhodně vede lépe, než v nefunkčních rodinách, z nichž byly na základě podnětu sociálních pracovníků a rozhodnutím soudu odebrány.
11. Dětské domovy se budou zavírat
Paradoxně toto tvrzení dětem žijícím v dětských domovech škodí nejvíce. Když se někdo dozví z médií zprávu o tom, že se budou dětské domovy zavírat, logicky dospěje k závěru, že nemá cenu dětem v domovech pomáhat. V současné době nemáme jinou alternativu, co dětem, které nemohou vyrůstat ve svých biologických rodinách, nabídnout. Stále není dostatek zájemců o pěstounskou péči. Procento dětí navrácených z pěstounských rodin je velmi vysoké. Není divu. Při debatách o pěstounské péči je potřeba rozlišovat věk dítěte, což se bohužel neděje. Lidem se většinou vybaví ono malé, roztomilé, uplakané děťátko, toužící po mámině náruči. Málokdo si představí 15ti-letého puberťáka, který kouří a je psychicky deprivován situací, do které se ne vlastní vinou dostal. Ale takových dětí je v dětských domovech většina. Stát se pěstounem není vůbec jednoduché a každý, kdo o tom uvažuje, by si měl velice dobře zvážit všechna pro a proti a snažit se zjistit si o dané problematice co nejvíce informací. Ani ty ho však neochrání před možným překvapením, zklamáním a rozčarováním. Tím ale vůbec nechceme odrazovat od pěstounství, naopak. Jen je potřeba udělat vše pro to, aby závažné životní rozhodnutí stát se pěstounem dítěti, které už má za sebou tolikrát takové množství negativních zkušeností, že by porazily i silné, dospělé jedince, bylo opravdu přínosem pro obě strany.
Proč prostě nepřiznat, že mohou vedle sebe existovat obě varianty – dětské domovy i pěstounská péče, aniž by zastánci té či oné formy péče o děti, které nemohou vyrůstat ve vlastních rodinách, tvořili dva znepřátelené tábory.
(zdroj Dejme dětem šanci o.p.s.)
