Litvínov - Po neúspěšné sezóně 2017/2018, která skončila až v baráži bojem o extraligové bytí a nebytí, představil 19. května 2018 HC VERVA Litvínov nová jména v organizaci: sportovního manažera Josefa Beránka, hlavního kouče Milana Razýma a hráče Jakuba Petružálka. Vrátil se brankář Janus, zůstali obránce Hunkes (autor tří gólů v jediném zápase), a útočník Mikúš, který prakticky Vervu v extralize zachránil. Zdálo se, že klub dle tradiční litvínovské houpačky „jednou nahoru, jednou dolů“ míří k úspěšnější sezóně. Proč ale tyhle hrůzostrašně pravidelné výkyvy vlastně v minulosti vznikly? Proč je skoro nikdo nedokázal zastavit?
Po úspěšném roce šli obvykle hráči a někdy i vedení klubu do sezóny s určitou bohorovností, kterou lze vyjádřit slovy: ono to zase bude dobré. Vedení a trenéři musí dokázat takové nezdravé uspokojení včas rozpoznat a rozbít. Třeba i v běžící sezóně po pár úspěšných zápasech. Jinak se projeví v lepším případě nedostatečnou pokorou, v horším sníženou pracovitostí. Tu se něco opomenulo, nebo nedotáhlo, tu se podcenila nutnost většího posílení mužstva.
Po ročníku neúspěšném měl zase klub a tým obvykle motivující obavy a ostražitost, aby se propadák neopakoval. Proto přišlo zlepšení. Na malém městě se úspěch i neúspěch prožívá a projevuje dvojnásob.
„Rádi bychom se vrátili do pater, která zajišťují play off,“ zaznělo už v květnu z úst generálního ředitele Jiřího Šlégra. Následovala reorganizace klubu. Fanoušci znovu přijali sliby, že se jejich černá a žlutá vydá k lepším zítřkům.
Šestého září minulého roku se klub pochlubil navýšením rozpočtu k částce okolo jednoho sta miliónů korun a vyhlásil jednoznačný cíl: postup do play off. Tedy skončit v základní části do šestého místa.
Následovala však podivná sezóna. Na jejím začátku strach a ostražitost zafungovaly, nikdo nechtěl opakovat pár měsíců starou blamáž. Tým šestkrát po sobě vyhrál, z osmnácti bodů ztratil jediný a vylétl do čela tabulky. Pak už se ale převážně jen propadal a propadal. A zase, jako mnohokrát v minulosti, to nikdo nedokázal zastavit.
Odešel obránce Kubát, člen přesilovkové formace. Zadák, kterého nechal Jiří Šlégr po jednom dřívějším utkání pro neshodu na střídačce jezdit po ledě „bazény“, což zachytily televizní kamery. Později odešel i Nor Sörvik.
Následovalo horečné doplňování týmu. Slovo doplňování místo posilování je voleno záměrně, protože nové tváře se vesměs oporami nestaly. Výsledný efekt proto nepřišel. Jen ze zahraničí dorazilo hned několik hokejistů: už na začátku nového ročníku Slovák Romančík, pak postupně (neřazeno chronologicky) Švéd Porseland, Kanaďan Piché, Bělorus Graborenko, krátce i Fin Korkiakoski z Litoměřic. Jejich bilance a přínos? Všichni dohromady vstřelili čtyři góly a dosáhli -10 bodů v hodnocení plus/mínus. Zde se projevila letitá bolest litvínovského klubu, kterou je absence kvalitního skautingu. Kvalitu v rozehrané sezóně ovšem těžko shánět... Řečeno s Cimrmamy: kde je (dobré hráče) mají, tam si je hlídají.
Ve finále se dokonce na Hlinkově stadiónu objevil i Lukáš Kašpar z Brna, jehož požadavky byly před minulou sezónou údajně příliš velké, stejně tak jako u Jakuba Petružálka. Následující rok oba najednou přišli, začalo téci do bot. Kašpar dokonce vzápětí dostal od klubu novou smlouvu. Brzy po příchodu se trefil proti Liberci, na další zásah ale čekal dlouhých deset zápasů. Někdejší spoluhráči a litvínovští odchovanci odehráli v sezóně za Vervu dohromady 81 utkání, ale vstřelili v nich jen 17 gólů. Oba se skvělou zahraniční i reprezentační kariérou, oba odchovanci, dokonce spoluhráči z mládeže. Oba také za třicítkou, ale zase ještě ne tak staří.
Kanonýrem týmu v základní části tak byl 40letý Viktor Hübl s 24letým Lukášem Válkem, oba však s pouhými 14 góly (tedy v průměru jeden gól na čtyři zápasy). Hübl s Lukešem měli být v sezóně poprvé mimo pozice tradičních lídrů mužstva a hrát až ve druhé řadě. Nakonec na nich ale hra zase často stála.
Maskot litvínovských hokejistů. Ilustrační foto
Hrozící pád tabulkou mimo postupovou desítku mělo zastavit odvolání kouče Razýma, dalšího z řady trenérů, který v Litvínově skončil předčasně. A jehož recept na výhry jinde (Plzeň, Slavia) fungoval, zatímco pod Krušnými horami ne. Odvolán však byl až čtyři kola před koncem, když už byla šance na postup mizivá.
Sportovně to byl dlouho boj o "šestku". Pak vypadalo na nesplnění cíle, ale aspoň na účast v předkole play off. Nakonec se žlutočerní neprobojovali ani tam, skončili až jedenáctí, v potupné skupině play out, či – chcete-li – o vyhnutí se baráži. Například za Zlínem, jehož rozpočet je ve srovnání s Litvínovem dvoutřetinový (MF DNES uváděla 66 miliónů). A ve stejné skupině s nepříliš movitým nováčkem z Karlových Varů. Nebo s Chomutovem, který v průběhu sezóny dlužil hráčům výplaty.
Mužstvo doma prohrálo polovinu všech zápasů a zvenku přivezlo jen 32 bodů ze 78 možných. Čeká ho zdá se dlouho odkládaná generační výměna. Adekvátní náhradu za Hübla, Lukeše a kapitána Trávníčka se však stále nedaří najít.
13. března 2019 byla zveřejněna slova Jiřího Šlégra: „Musíme přivést trenéra, který mužstvu přinese náboj a ofenzívní hokej. Není jednoduché sehnat takového, který by zapadl do nastavené koncepce.“
Jaké koncepce? Existuje vůbec nějaká? Vidět nebyla.
Za posledních devatenáct let se Litvínov jen jednou probojoval aspoň do semifinále play off (v roce 2015, kdy nakonec získal titul). Po zlatých medailích se nepochopitelně usnulo na vavřínech. V dalších čtyřech letech zůstal tým třikrát mimo vyřazovací část, z toho dvakrát musel dokonce do baráže, kde tak tak unikl sestupu. Smutné skutečnosti pro klub, který působí v nejvyšší soutěži šedesát let.
Fanoušci si musí počkat, zda pro ně vděčné nasazení mladých hráčů v závěru sezóny, v níž klubu de facto o nic nešlo, bude začátkem lepších časů, či šlo jen o snahu udělat z nouze ctnost.
Po posledním barážovém utkání sezóny 2017/18 se v hledišti objevily transparenty proti tehdejšímu generálnímu manažerovi Kyselovi (Je třeba odkysličit klub). Ten brzy na to rezignoval. To bylo vše. Už tehdy to připomínalo změnu na trenérském postu ve stylu: hlavní kouč pryč a jeho asistent co by: já (skoro) nic, já muzikant (jen asistent), zůstává. Otázkou proto je, zda změna neměla být úplná. Když ne tehdy, tak teď. Už proto, že přišel další špatný rok.
