Festival u jezera Most měl být ukázkou toho, že existuje alternativa k akcím současného vedení města. Měl ukázat energii, organizaci, schopnost přitáhnout lidi a hlavně důkaz, že kritici radnice umí nejen mluvit, ale také něco sami postavit. Jenže místo demonstrace kompetence se z akce stal spíš argument proti nim.
A právě tady vzniká zásadní otázka: jak chce člověk řídit město velikosti Mostu, když nedokáže zvládnout ani vlastní festival? Řeč je o opozičním politikovi Jiřím Nedvědovi, který v Mostě rozjel agresivní a zároveň průhledně populistickou kampaň s nereálnými sliby před podzimními volbami. Na svůj festival chtěl navíc peníze od každého Mostečana (tvrdí totiž, že nic jako městské peníze neexistuje) z rozpočtu města. A ne málo.
Komunální politika totiž není jen o videích na Facebooku, ostrých výrocích a nekonečné kritice systému. Ve finále jde hlavně o organizaci, logistiku, finance, krizové řízení a schopnost dotahovat věci do konce. Přesně to se ukazuje na každé veřejné akci. Festival není ideologie. Festival je exekutiva.
Pokud se akce organizačně rozpadá, lidé odcházejí zklamaní a výsledek neodpovídá očekáváním, vypovídá to něco podstatného o schopnosti řídit složitější celek. A město je nesrovnatelně složitější než jednodenní kulturní akce.
Jiří Nedvěd dlouhodobě vystupuje jako politik, který tvrdí, že město potřebuje „udělat pořádek“, provést čistku a převzít kontrolu nad strukturami, které podle něj nefungují. Taková rétorika může být pro část veřejnosti atraktivní, zvlášť ve městě, kde existuje únava z dlouholetých politických sporů a pocit stagnace. Jenže kritizovat systém a skutečně ho řídit jsou dvě odlišné disciplíny.
Opozice je jednoduchá. Vedení je o dost složitější
Velká část opozičních politiků působí silně do okamžiku, než dostanou vlastní odpovědnost. V opozici stačí hledat chyby. Ve vedení města už je potřeba chyby neprodukovat. A právě tam se často ukáže rozdíl mezi člověkem, který umí mobilizovat frustraci, a člověkem, který umí něco dlouhodobě spravovat.
Festival u jezera Most mohl být malým modelem budoucího stylu řízení. Pokud ani zde nevznikl pocit profesionality, stability a dotažené organizace, je legitimní pochybovat, zda by podobný přístup nevedl po volbách spíš k chaosu než k obnově města.
Most nepotřebuje další permanentní konflikt ani nekonečnou revoluci. Potřebuje vedení, které umí fungovat pod tlakem, řídit lidi, držet systém pohromadě a zároveň město posouvat dopředu. To se nepozná podle toho, kdo nejhlasitěji mluví o změně, ale podle toho, kdo dokáže zvládnout konkrétní odpovědnost bez výmluv a bez rozpadu vlastního projektu.
