Most – Historie není jen sledem letopočtů v učebnicích, ale často i tichým, bolestivým společníkem, který s námi sedí u štědrovečerní večeře. Pro Petra Petrika, ředitele Městské knihovny v Mostě, má tato historie jméno Margita. Jeho matka si z pekla sovětských lágrů přinesla trauma, které po desetiletí neviditelně formovalo život celé rodiny. Díky dokumentační činnosti organizace Gulag.cz nyní vychází na světlo osud ženy, která v osmnácti letech vyměnila naivitu mládí za otrockou dřinu v kazašské stepi.
Je to příběh o krutosti stalinismu, ale také o neuvěřitelné vůli přežít, která Petrikovu matku dovedla až na válečnou frontu. Sepsali jej Josef Greš a Štěpán Černoušek.
Osud Margity Mučičkové se začal lámat v březnu 1939. Jako obyvatelka Podkarpatské Rusi tehdy utíkala před maďarskou fašistickou armádou do Sovětského svazu v naivní víře, že se zapojí do boje proti fašismu. Místo zbraně ji však na hřebenech Karpat čekalo zatčení sovětskými vojáky za nelegální přechod hranice. Za mřížemi ji sovětské orgány držely až do jejích osmnáctin, kdy byla odsouzena ke třem letům nucených prací a odeslána do nechvalně proslulého komplexu Karlag v Karagandě.
V nelidských podmínkách uprostřed kazašské stepi musela jako mladá dívka den co den nosit necky s balvany, které se shazovaly do základů stavěné přehrady. Navzdory otrocké dřině dostávaly vězeňkyně jen minimum jídla; nárok měly na pouhých 150 gramů chleba a jednu mizernou polévku denně. Pokud se ženám nepodařilo splnit vražedné pracovní normy, zůstávaly úplně o hladu. K tomu se přidaly extrémní klimatické podmínky, kdy v zimě klesaly teploty až k −40 °C a vězni museli v mrazech pochodovat kilometry na pracoviště. Kdo vyčerpáním padl, byl ponechán svému osudu.
Volba mezi kulkou a vyčerpáním
V roce 1942 se pro Margitu objevila šance z tohoto smrtícího kolotoče vystoupit. Formující se československá zahraniční armáda pod vedením Ludvíka Svobody nabízela vězňům amnestii výměnou za odjezd na frontu. Margita věděla, že ji v boji velmi pravděpodobně čeká kulka, ale život v Karlagu jí připadal natolik nesnesitelný, že zvolila riziko fronty před jistou smrtí z vyčerpání v lágru. Jako radistka se nakonec účastnila i hrůzného masakru na Dukle. Přestože tam viděla nepředstavitelné peklo, nikdy jí tyto zážitky nepřipadaly děsivější než to, čím si prošla v táboře.
Stavba železniční trati, Karlag, 1943. Zdroj Gulag.cz, GARF
Dědičné trauma a ticho, které bolelo
Po válce se Margita usadila v Litvínově, ale pobyt v Gulagu ji nepřestal pronásledovat a postupně začal poznamenávat i život jejího syna Petra. Ten vyrůstal v atmosféře nevysvětlitelných maminčiných bolestí a strachu. Ještě pětadvacet let po propuštění měla Margita na nohou omrzliny, které si třela léčebnými kameny někdy až do krve. O své minulosti však před synem odmítala mluvit ze strachu před tajnou policií, který ji neopustil ani po roce 1989.
Petr Petrik si vzpomíná, jak se u nich doma občas scházely maminčiny „kamarádky z mládí“, což byly ve skutečnosti další ženy, které prošly lágrem. Před dětmi své rozhovory zamykaly a Petr tak mohl pravdu o sovětských táborech smrti jen tajně poslouchat za dveřmi nebo ji později konfrontovat četbou Solženicinova Ivana Děnisoviče. Trauma matky se tak stalo i jeho vlastním břemenem.
„Ten příběh vzniknul proto, aby seznámil veřejnost s krutostí Stalinova režimu i toho, co přišlo po něm,“ vysvětluje Petr Petrik a dodává, že by byl rád, kdyby lidé podpořili organizaci Gulag.cz, která podobné osudy dokumentuje a seznamuje s nimi i žáky škol. „Nejde v něm o mě, ale o ty, kteří si celý život nesli strach i fyzickou bolest,“ uzavírá.
