Most - Kdo už déle bydlí v Mostě nebo v jeho těsném okolí, možná pochopí hlubší význam těchto slov: maximalizace, okázalost, přetržení vazeb mezi lidmi i přírodou, vykořenění. S těmito myšlenkami a problémy se v našem regionu můžeme setkat téměř na každém kroku – v běžné konverzaci, na letecké mapě města nebo při pohledu kolem dokola od kašny na 1. náměstí. Nechybí zde jen pestrost malých obchůdků, ale i užší vztah mezi pěstiteli v okolí a obyvateli města. Proč je někdy dobré zamýšlet se i nad menším měřítkem? A co má společného měřítko s obchodem a potravinami?
V čem hledat stabilitu a rozvoj
Podle E. F. Schumachera, britského ekonoma a podporovatele komunitního rozvoje, je stěžejní právě otázka velikosti. Ve své knize Malé je milé aneb Ekonomie, která by počítala s člověkem (vydané v roce 1973) rozebírá na praktických příkladech, jaké výhody přinášejí firmy a ekonomie menších rozměrů. Jsou stabilnější, lépe kontrolovatelné a ve více ohledech osobnější, lidštější. Jestliže budou nerozvinuté regiony stále vzhlížet k bohatým městům o statisících obyvatel, která je dotují a podporují, nikdy se nepostaví na vlastní nohy. A pokud se taková situace dlouhodobě neřeší, mnozí se rozhodnou buď rezignovat, nebo rovnou změnit své životní místo. Poté vznikají pocity vykořenění, odcizení, a někdy dokonce dojde i k sociálnímu zhroucení. Především Most má vzhledem ke své minulosti, zničení historického jádra kvůli „vyuhlení“ oblasti a přesunu obyvatel, znatelné předpoklady.
Opačný pojem, maximalizace, úzce souvisí nejen s modelem plánování ulic a staveb, ale hlavně s obchodováním a prostorem pro jednotlivce. Na rozdíl od ostatních, starších měst má Most poměrně neobvyklou strukturu. Centrum spolu s jedním velkým obchodním domem OC Central tvoří panelové domy, u jejichž základů se sem tam objeví nějaký menší obchod, často však jde i o velkopodnikatele – lékárna Benu, Alza a další. Malých podnikatelů je zde pomálu a spousta prostorů je dokonce úplně vylidněná. Zatímco periferie města jsou hustě osázeny hypermarkety (Tesco, Kaufland, Albert, Penny) a velkoobchody s nábytkem či oblečením.
U výrobků, jako jsou šperky, domácí potřeby, oblečení nebo třeba elektroniku, by mohl leckdo namítnout: „No ano, jistěže produkty pocházejí z jiných koutů země nebo kontinentu. Vždyť kde bychom tady něco takového vyráběli?“ Naproti tomu drobných zemědělců a producentů je v okolí Mostu mnoho, ať už se zastavíme u Českého středohoří, Lounska nebo Podkrušnohoří. Jižní svahy k pěstování plodin přímo vybízejí, stepní oblasti Českého středohoří jsou známé chovem ovcí a koz, které spásají úbočí jeho kopců, a ne nadarmo se říká díky specifické červenozemi – Žatec, město chmele. Do jaké vzdálenosti od Mostu ale může být území, aby se jeho výrobky mohly nazvat regionální potravinou? A mají regionální potraviny nějaké specifické odlišení od běžného zboží?
Podle Ministerstva zemědělství regionální potravina značí produkt, který je vyroben uvnitř vyššího územně samosprávného celku (např. kraji), zejména z tuzemských surovin, a je určen pro místního spotřebitele. Tato instituce také uděluje každým rokem cenu „regionální potravina“, která musí splňovat tuto definici, evropské i národní požadavky na kvalitu produktů a zároveň by měla být svou recepturou, výrobním postupem či specifickou regionální surovinou typická pro daný kraj. Takto oceněná potravina pak dostane logo regionální potraviny platné po dobu 4 let. Další možné označení poskytuje Asociace regionálních značek, jejíž územní celky se od krajů značně liší. Ústeckého kraje se proto týká Krušnohoří, České středohoří, Poohří a Českosaské Švýcarsko. Mimoto Ústecký kraj každoročně vypisuje soutěž v mnoha kategoriích (masné výrobky, sýry, ovoce...) o potravinářský výrobek Přemysla Oráče. Kde ale produkty těchto blízkých území zakoupit? Podporují menší pěstitele a region alespoň částečně místní super- a hypermarkety či větší obchodní sítě?
Pod pokličkou velkoprodejen
V předvánočním období je v hypermarketu Kaufland téměř doslova hlava na hlavě. Manažerem prodejny je seriózně se tvářící tmavovlasý muž, který přispěchá jen chvilku poté, co ho z informací zavolají. Nad otázkou, zda si zde koupím nějakou regionální potravinu, však nechápavě zkroutí obočí. Pár vteřin usilovně přemýšlí a pak řekne to první a jediné, co ho napadne: „Pečivo?“ Žatecká pekárna, patřící pod větší společnost United Bakeries, pod níž lze najít i Odkolek nebo Deltu, opravdu dováží do Kauflandu výrobky a spolu s litvínovskou pekárnou JAPEK zásobuje i všechny tři Alberty a zčásti i mostecké Tesco. Jiné regionální potraviny je zde však těžké najít.
Ve třech mosteckých Penny Marketech vypadá situace o něco slibněji. Na jejich stránkách i v letácích nalézám informaci, že až 7 z 10 potravin pochází svým složením (u zpracovaných potravin minimálně za tří čtvrtin) z České republiky, nebo jsou v ní alespoň vyrobeny. Velkou část takto označených produktů, k jejichž původu odkazují u obou podniků i popisky u cenovek, mají i provozovny Lidl. Když se chce ale člověk dopátrat, podle čeho vybírají české výrobce nebo kde přesně tyto potraviny byly vypěstovány, přichází ze všech prodejen velmi podobná odpověď: „To nevím, odkud. Vše se k nám dováží z centrálních skladů.“ Pokud se tedy velkoobchod rozhodne, že je pro něj nejvýhodnější nakupovat například od značky OLMA, doputuje k nám distribuční sítí až z Olomouce.
Svou trochou do mlýna však velmi překvapí menší Billa na kraji města. K produktům od místních pěstitelů a výrobců mne dovede milá prodavačka, která se pod rouškou při mém dotazování jistě i usmála. Tak tady stojí... onen vysněný a dlouho hledaný uzounký regál na boku jedné z mnoha uliček. V jeho poličkách jsou v řadě za sebou srovnány mošty z Loun, pytlíčky sušené zeleniny a ovoce od SeveroFruktu z Terezína, brambůrky a cibulové kroužky z Teplic, a dokonce i medové perníčky z Dubí s regionální značkou Krušnohoří. Okamžitě poznávám také medy od Radka Geltiče z Lovoše nebo ovocné pálenky z nedalekých Chrámců. To vše pod nápisem „Billa regionálně“. Jedna vlaštovka sice jaro nedělá, ale i skromnější regál je na tak malou prodejnu vítaným úkazem.
Levněji a šetrněji?
Jen málokterý výrobek se ke konečnému spotřebiteli dostane přímou cestou. Petr Pernica ve své třídílné knize Logistika pro 21. století (vydané v roce 2005) uvádí, že 80–97 % zboží v evropských zemích přímo k nám putuje prostřednictvím skladových dodávek, a to často i přes více skladů. U potravin jsou však údaje o něco vřelejší – kolem 35 % potravinářských produktů je dováženo z přímých dodávek z výroby do maloobchodu, a odtamtud ke spotřebiteli, zbytek převážně také pomocí distribučních skladů. Pokud se k nám tak vysoké procento zboží dostává hned skrze několik skladovacích a distribučních míst, jaká jsou úskalí této logistiky (logistika se zabývá pohybem zboží a materiálu z místa vzniku do místa spotřeby, někdy až do místa likvidace, která cílí k uspokojení potřeby zákazníků)?
Ve stejné knize Petr Pernica poukazuje na podíl dopravy zboží, který je vázán k jeho složitější distribuci a ve vyspělých zemích tvoří více než polovinu logistických nákladů. Hned v závěsu jsou provozní náklady na udržování zásob (v USA kolem 36 %). Problém je ale v tom, že „velká část nákladní dopravy v nových evropských podmínkách totiž není nezbytně nutná a je důsledkem špatných logistických strategií vedoucích k přepravám zboží na velké vzdálenosti bez objektivních důvodů.“ K tomu se poté váží další environmentální problémy, jako jsou emise z většinou silniční dopravy zboží, hluk s ní spojený, zábor krajiny nebo množství konzervačních látek v potravinách, které musejí být i po tak dlouhé cestě „čerstvé“.
A právě kvůli těmto negativním dopadům nadměrné mobility výrobků a jejich nákladnému skladování se přímo nabízí otázka: Jak učinit celý tento proces udržitelnější? Kromě převážení produktů méně ekologicky zatěžujícími prostředky, například železnicí nebo lodní dopravou, lze tento problém řešit přímo u zdroje, jak podrobně řeší ve své knize Lokální ekonomiky v souvislostech Eva Fraňková. A to lokální výrobou místně vlastněných podniků pro lokální spotřebu. Nejen že by produkce byla méně emisně náročná a šetřila přírodní i lidské zdroje, ale podporovala by tím lokální koloběh peněz a komunitní vztahy. Jako jednu z hlavních výhod líčí menší producenti i koneční spotřebitelé právě vzájemný osobní kontakt.
Mostecká nabídka (ne)určuje poptávku
Co se týče kamenných obchodů, nejsilněji v regionální nabídce potravin dominuje Špajz a farmářský krámek U mlsné KOZY. V obou se setkáte s velmi rozmanitým výběrem produktů i s milými a vstřícnými prodavačkami, druhem sortimentu se však mírně liší. Krámek U mlsné KOZY nabízí především sklenice s masem ve vlastní šťávě a sádla z Bystřan, rybičky a sýry z Peruce či sirupy a nakládané švestky z Jirkova. Sezónně lze před krámkem i uvnitř najít ovoce a zeleninu, stejně jako ve Špajzu. Špajz je obchůdek sice o něco menší, ale rozmanitější. K výběru jsou mléčné výrobky od farmy z Děčan (která také částečně zásobuje obě mostecká Lagarta svými sýry, tvarohy a jogurty), masa zavařená ve sklenicích, sušenky, čerstvě uvařené polévky, pečivo nebo třeba Šípkové víno přímo z Mostu.
Další regionální potraviny v kamenných prodejnách na Mostecku ilustruje následující přehled:
Problémů v nabídce místních produktů je hned několik. Prvním, a pro mnohé nejdůležitějším z nich, je otázka finanční. Ta se však netýká pouze našeho regionu, ale i mnoha dalších nejen v České republice. Eva Fraňková ve své knize vysvětluje, že lokální by mělo díky menší energetické náročnosti být i finančně výhodné. Masová produkce je totiž ve skutečnosti dražší, jen se maskuje ve formě dotací z peněz daňových poplatníků, které jdou většinou na podporu průmyslového hospodaření a odstraňování jejích negativních důsledků. Změnit by se tedy musel nejspíše celý systém financování, aby se ceny místního a globálního alespoň vyrovnaly. Do té doby můžeme mít kvůli podpoře lokální produkce o něco lehčí peněženku.
Další nesnáz přichází, když v Mostě chceme pravidelně odebírat místní zeleninu nebo ovoce. Oba již jmenované krámky je sice nabízí, ale pravděpodobně ne v takové míře a pestrosti, aby mohly zásobovat běžnou spotřebu větší domácnosti. Takovou situaci by mohly vyřešit například zelinářské a ovocnářské trhy. Ty se však v Mostě konají pouze párkrát do roka a zdaleka ne všechny produkty pocházejí z mosteckého regionu. Nabízí se ještě jedna varianta, a to bedýnkový odběr. V dnešní době se dá u místních zemědělců objednat pravidelný či jednorázový dovoz „bedýnky“ buď s předvybraným, nebo náhodným obsahem, ať už zeleniny, ovoce či obojího. Vše závisí na domluvě a typu rozvozu. Z okolí Mostu poskytuje tuto službu například Biofarma Žatec, Jaroslav Janouš ze Saběnic či Od nás pro vás v bedýnkách z Loun.
Možností je tedy více. Jen mít motivaci a důvod, proč takové typy potravin a produkce podporovat. Město Most je sice orientované zejména na sportovní aktivity a turisticky lukrativní oblasti, ale příhodné podnebné podmínky a hojná krajina Českého středohoří také skýtá mnoho bohatství. Investovat do menšího se zprvu nemusí vyplatit, do budoucna se však taková taktika ukazuje jako finančně, energeticky i environmentálně výhodnější. A co je velmi důležité pro tento kraj – posiluje sociální vazby a pocit jistoty, že známe původ kupovaných potravin a jejich výrobce, můžeme si ověřit kvalitu produktů, a dokonce se na jejich vzniku i podílet.
- Autorka je studentkou FSS a FF Masarykovy univerzity. Kontakt:
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
